… význam, lidové obyčeje, zvyky a pověry den po dni
První den v tomto týdnu je modré pondělí, následuje žluté úterý, po kterém přichází první den ze svatého – pašijového týdne:
Sazometná středa
Říkalo se jí škaredá, černá nebo sazometná, protože se vymetaly komíny; je to středa před Božím hodem velikonočním. Podle lidového obyčeje se nesmíte škaredit a mračit, jinak se budete mračit po všechny středy v roce.
Zelený čtvrtek
Název je možná odvozen od zeleného mešního roucha, které se v ten den užívalo. Jedla se jen zelená strava – špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok. Jedná se o převzatý zvyk z židovské slavnostní večeře Pesach – připomínající jejich vyvedení z Egypta. Je to mnohem starší zvyk než nošení zeleného obřadního roucha, proto může onen název pocházet i odtud.
Na Zelený čtvrtek kostelní zvony zvoní naposledy, znovu zazní až na Bílou sobotu. Říká se, že „odletěly do Říma“. Podle tradice, když zazní zvony naposledy, máte si zacinkat penězi, aby se vás držely celý rok. Někde se zvoní paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.
Připomeňme též slova Jaroslava Seiferta: „Na Zelený čtvrtek jidáše jídáme, chodíme do lesa, fialky trháme“.
Zvyky:
- Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila, omyli se rosou, protože bránila onemocnění šíje a dalším nemocem. Někde se tato tradice dodržovala až na Velký pátek.
- Na Zelený čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Kdo sní před východem slunce pečivo namazané medem, je chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos.
- V Orlických horách házeli lidé do studny chleba namazaný medem, aby se v ní držela po celý rok voda. Odpoledne se nepracovalo.
- Pekly se jidáše, zvláštně tvarované obřadní pečivo z kynutého těsta. Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví.
- Je dobré v tento den sít len a hrách, protože vše dobře prospívá.
- Nemá se o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a s nikým se nehádat, aby se Vám všechny hádky vyhýbly a naopak peníze si k Vám cestu našly.
Velký pátek
V křesťanské liturgii je dnem smutku, nebyly bohoslužby, jen se zpívalo a četly se texty. Součástí pobožnosti bylo odhalení a uctění svatého kříže. Výzdoba kostela byla chudá, žádné květiny, žádné svíce na oltáři, písně se zpívaly bez doprovodu varhan a zvony mlčely. Hlas zvonů nahrazovaly různé řehtačky, malé i velké, chodilo se s velkým hlukem po vesnici, zpívalo se, texty popěvků byly namířeny proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. Někde děti s řehtačkami honily Jidáše – vybíral se zrzavý chlapec.
Velký pátek je také postním dnem – postem od masa a újmy v jídle.
K tomuto dni se vázaly nejruznější pověsti – na Velký pátek se děly zázraky a země měla magickou sílu. Otevírala se, aby ukázala své poklady. Poklad označovalo světýlko nebo kvetoucí nebo zářící kapradí, otvor ve skále, ze kterého vycházela záře. Na souš vycházeli vodníci a proháněli se na koních. Podle pověsti se i na chvíli otevřela hora Blaník.
Zvyky:
- Vstávalo se před východem slunce, lidé se chodili mýt do potoka, aby se chránili před nemocemi.
- Chlapci se potápěli a snažili se ústy vytáhnout kamínek, který pak hodili levačkou za hlavu, to je mělo ochránit před bolením zubů.
- V krajích s tkalcovskou výrobou se předly pašijové nitě, pak se udělalo na šatech několik stehů; to mělo ochránit před uhranutím a zlými duchy. Košile ušitá z plátna pašijových nití chránila před bleskem.
- V tento den se nesmělo nic půjčovat, protože půjčená věc by se mohla očarovat. Věřilo se hodně na čarodějnice a uhranutí.
- Nepracovalo se na poli ani v sadu, aby se nehýbalo zemí.
- Nepralo se prádlo, protože by se prádlo namáčelo místo do vody do Kristovy krve.
- Chodilo se dům od domu, za zvuku řehtaček a různých říkaček se oznamovalo poledne a ranní i večerní klekání. Hospodyně připravovala obdarování v podobě sušeného ovoce, pečiva, vajec a někdy také drobných peněz.
Bílá sobota
Při obřadech vigilie byli křtěni tzv. novokřtěnci, kteří nosili bílé roucho; je též možno, že název pochází odtud. Bílé roucho je znakem čistoty, připomínající smytí hříchů křtem.
Ve starém křesťanství nebyla Bílá sobota dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba – vigilie. Před ní se posvětil oheň, od kterého se zapálila velikonoční svíce – paškál. Oheň se světil před kostelem a v mnoha vsích se doma muselo uhasit ohniště. Potom hospodyně položila polínko před kostelem na hraničku, když knez oheň posvětil, každá si vzala žhavé polínko a znova jím zažehla ve stavení oheň. Skončením Bílé soboty skoncoval také dlouhotrvající půst.
Zvyky:
- Z ohořelých dřívek se vytvářely křížky a nosily se do pole, by bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně se posypaly louky.
- Uhlíky se dávaly za trám do domu, aby ho chránily před požárem.
- Na Bílou sobotu se zaké uklízelo, bílilo. Připravovalo se a chystalo. Na slavné Vzkříšení, na Hod boží velikonoční, obřadní i sváteční pokrmy, pekly se mazance i velikonoční beránci, pletly se pomlázky z vrbového proutí a nebo se vázaly březové metličky a zdobila se vajíčka.
Boží Hod Velikonoční
Probíhalo svěcení velikonočních pokrmů – beránek, mazanec, vejce, chleba, víno. Na Chodsku se posvěcené jídlo jedlo v kostele ve stoje; ve východních Čechách dal zase hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno poli, zahradě a studni, aby byla úroda, voda a dostatek ovoce. Návštěvy dostávaly kousek z posvěceného jídla. Pekli se velikonoční beránci.
Velikonoční pondělí
Toho dne je pomlázka, velikonoční hodování, mrskut. Chlapci chodí dům od domu za děvčaty se spletenými pomlázkami většinou z vrbového proutí zdobené stuhami. Šlehají dívky a vinšují, za to dostanou malovaná vajíčka. Toto základní schéma má řadu variant. Někde je zvykem, že v úterý chodí s pomlázkou děvčata, jinde polévají chlapce vodou. V mnoha vsích bylo zvykem číhat na děvčata ráno, když šla do kostela.
O stáří velikonoční pomlázky svědčí vzpomínky pražského kazatele Konráda Waldhausera ze 14. stol.
Bílá neděle
To je druhá neděle velikonoční – novokřtěnci nosili toho dne naposledy bíle křestní roucho. Dnes je často dnem slavnostního prvního sv. přijímání.
