Folklornet.cz

Jiří Plocek 28. září 2010

V noci před svátkem svatého Václava zemřel po těžké nemoci dr. Jaroslav Štika, rodák z Rožnova pod Radhoštěm, etnograf, dlouholetý ředitel Valašského muzea v přírodě. Příští rok by mu bylo 1. dubna osmdesát let. Tato suchá konstatování ani zdaleka nenaznačují charisma a inspirativnost osobnosti „pana doktora“, jak mu říkali mnozí z jeho blízkých.

Je příliš brzo na zasvěcené nekrology a ani se necítím povolán k něčemu takovému. Jenom chci několika osobními vzpomínkami vzdát hold člověku, bez něhož si stěží představuji Rožnov, muzeum a vůbec život valašských tradic v současnosti.

_{Dr. Jaroslav Štika Repro tvnoe.cz}

Poznal jsem jej někdy v roce 1998, ke konci jeho ředitelování v rožnovském muzeu, jemuž zásadně proměnil tvář otevřením areálu Mlýnské doliny. Přijal vlídně mou myšlenku festivalu Hudba v pohybu, který jsme s kolegou Davidem Němečkem pak ještě dvakrát po jeho odchodu z funkce uspořádali v pohádkově krásném prostředí „horního“ amfiteátru Valašského muzea. Učaroval mým hostům, hudebním publicistům ze vzdálených Čech, spatra pronesenou přednáškou na téma valašské historie a kultury. „Znáte tu známou písničku Beskyde, Beskyde? A její druhou sloku: Ej, bačo, bačo náš, černú košulku máš, kdo ti ju vypere, když maměnky nemáš? – Víte, proč se zpívá o černé košulce? To nebyla barva plátna, ale pot a špína. Ti bačové vyhnali ovce do hor, žili tam s nimi na salaši od jara do podzimu, a většinou v jedné košili…“ Vybavil jsem si ty prosté přístřešky, které jsem potkával vysoko v rumunských horách a propojilo se mi to s naším Valašskem. Kultura stejného kořene. Pan doktor Štika o ní věděl více, než kdokoli v našich zemích. Jeho paralely – lingvistické, obyčejové, historické – mezi rumunskými valachy (pozn.: píšu s malým „v“ ve smyslu pastýři) a našimi byly dechberoucí.

Ale toto nebylo vlastně mé opravdové první setkání. Zaznamenal jsem jej v roce 1996 jako spolutvůrce krásného CD Cimbal Classic Vánoce v Rožnově. Vybral pro ně písně a vedl ženský sbor Polajka. Ten založil už před mnoha lety, tehdy ještě jako „dívčí“, a sólistkou v něm byla jeho dcera, skvělá lidová zpěvačka Eva Štiková-Porubová. To CD je dodnes jedno z mých nejkrásnějších vánočních a myslím, že se „pan doktor“ o jeho kouzlo dělí rovným dílem s cimbalistou Daliborem Štruncem a jeho kapelou.

Pak jsme se setkali ještě několikrát. Třeba při natáčení jednoho z prvních dílů záslužného televizního dokumentu Folklorika (který současné vedení ČT hodlá z nevysvětlitelných důvodů zrušit). Povídal nám tehdy o valašských lidových hudebních nástrojích. Ještě jako student v padesátých letech stál za pořízením unikátních nahrávek bratří Zezulků z Valašské Bystřice, přírodních muzikantů a samouckých výrobců píšťal, cimbálku a dalších nástrojů. Bylo asi třeba jeho neobyčejného taktu, rozvahy a přitom důslednosti, aby přiměl tehdy již nehrající a asi i znesvářené muzikantské svérázy, aby spolu něco natočili. Prý seděli tak, aby na sebe neviděli…

Valašská Bystřice, ojedinělá lokalita, co se lidových tradic týče, ztracená uprostřed kopců nedaleko Rožnova, byla jeho životním tématem. Dostal jsem vloni od dr. Štiky do rozhlasové redakce balíček. Bylo v něm CD Pěsničky aji vyprávjaní z Valašskéj Bystřice. Spolu s mladými muzikanty cimbálové muziky Kotár mi pan doktor připravil překvapení roku. Rekonstrukce, nebo spíš revitalizace tradičně znějící valašské muziky: Píšťalky, cimbálek, nearanžovaný muzikantský projev, jeho vyprávění a – i jeho působivé zpívání! Vím, jak si dali záležet na jednoduchosti, autentičnosti ve zvucích i projevech, a přitom to nezní jako sterilní nápodoba. Ta nahrávka žije a mluví z ní člověk, jeho srdce. Okamžitě jsem z ní připravil pořad a chystal se, že dr. Štikovi písemně a obsáhle poděkuju. Ne jenom zběžným potvrzením příjmu. Trvalo mi to rok… Ale zastihlo jej to ještě na tomto světě a doufám, že v jeho závěrečném životním trápení alespoň trochu potěšilo.

Odešla osobnost pro Valašsko jedinečná a nenahraditelná.

_{Článek byl se souhlasem autora převzat z Kulturních novin}